Když jsme se před 13 lety rozhodli přestěhovat z panelákového bytu do skromné chalupy uprostřed lesů, vůbec jsme nevěděli, do čeho jdeme. Stejně tak to nevědělo naše okolí a tak jsme dostali spoustu nevyžádaných rad a otázek. Zpětně mi většina z nich přijde spíše vtipná, ale některé otázky dostávám dodnes, tak jsem se rozhodl je sepsat - pro pobavení i pro váhavé střelce, kteří se na vesnici přestěhovat chtějí, ale bojí se.
Více o tom, jak jsme naši chalupu vybrali a zrekonstruovali najdete ve starších článcích na mém blogu.
Taková malá chalupa a tolik peněz, jste blázni!
V roce 2008 stála podobná chalupa jako ta naše v okolních obcích kolem jednoho milionu korun. V Doubici, kde žijeme, stála miliony dva. Z tehdejšího pohledu se opravdu zdálo, že je to přehnané. No a dneska bychom stejnou chalupu prodali za milionů pět. Tolik k nevýhodnosti investice.
Chudáci děti, budou tam úplně samotné! Budou je vychovávat lišky
Samozřejmě tu na jednu stranu mají méně kamarádů - hlavně přes zimu, kdy chalupáři odjedou do měst a zůstanou tu jen ti odolnější. Přemýšlím ale, jestli by život ve městě v dnešní době přinesl zásadní změnu, dětí běhajících po ulicích vidím výrazně méně než za svého mládí. Přes léto je tu dětí jako smetí, pobíhají po celé obci, střídají chalupy a prostě je vypustíte dopoledne ven a vrátí se večer - vždycky se o ně někdo postará. Jednou máte půl dne pohodu, jednou plnou chalupu dětí. Nemám problém poslat syna od sedmi let pěšky na nákup, projít se se psem nebo za kamarádem. V zimě ve všední dny je to horší a kamarádů tu mají jen pár a s nadšením čekají na lufťáky. Až budou větší, bude to podstatně lepší - zdejší vyhlášený klub pro mladé, kde se dělají koncerty a další akce, přitahuje mládež z celého okolí, takže se nevýhoda stane výhodou.
Není tam ani ústřední topení, kupte si deky do mínus dvaceti, zmrznete tam!
…a pak jsme rodiče pozvali na návštěvu, zatopili v kachlových kamnech na 27 stupňů a od té doby je klid.
To bych nechtěl ani jako chalupu, uprostřed ničeho…
Určitě to není pro každého, spousta lidí miluje městský život a je to dobře, ti nechť zůstanou po kavárnách, divadlech a barech. Ale i tady jsme měli trochu štěstí. Po přistěhování se ukázalo, že se v té naší vesnici, která má 100 stálých obyvatel, konají téměř každý víkend koncerty, divadelní představení a další akce. A my si uvědomili, že je tu víc kultury než v Děčíně, odkud původem jsme.
Máme u nás taky přírodu, bydlíme hned vedle parku
Nechci, aby to vypadalo nafoukaně, ale když člověk pozná opravdovou přírodu, tak mu dojde, že městský park je sice krásný a je skvělým místem pro procházku nebo odpočinek, ale s opravdovou přírodou nemá nic společného. Pro mne je příroda (alespoň v rámci našich evropských možností) divočina. Není den, abych nepotkal nějaké divoké zvíře v lese, vlci běhají 500 metrů od naší chalupy a když chci, umím jít lesem tak, že celý den nepotkám ani živáčka. Večer mně budí řvoucí jeleni, ráno ptáci a když si na tohle zvyknete, tak to za houkání sanitek vyměnit nechcete už nikdy.
Budete dělat řidiče, pořád dojíždět!
To je samozřejmě pravda, bohužel nemáme v obci školu ani školku, takže děti vozíme. Do školy je to autem cca 20 minut. Máme za sebou deset let dojíždění a přiznám se, že jsem se bál, jak mě to bude štvát. Ale nestalo se a je to zase jen díky výjimečné krajině kolem nás. Občas na Twitteru vidíte fotky s popiskem „Cestou do práce“ a došel jsem k tomu, že raději pojedu půl hodiny krásnou krajinou, kde nepotkám auto, po cestě si udělám pár fotek a budu pozorovat jeleny, než 10 minut v zácpě po městě. Takže ano, závozníky jsme a ještě asi dlouho budeme, zatím nám to za to stojí a nemáme s tím problém. Za dalších 20 let vám řeknu, zda to ještě platí :-).
V létě je tam hezky, ale co tam budete dělat v zimě?!
Užívat si klidu. Běžkovat. Sáňkovat. Běžkařská stopa nám vede přímo kolem baráku. Cajk.
Taková hrozná cesta tam, tam bych nechtěl jezdit ani za nic!
Silnice sem vede úzká, v létě musíte jet opatrně, často uhýbáte někam do pangejtu nebo musíte kousek couvat. V zimě je to ještě lepší, ale potkáte tu jen auta NP České Švýcarsko, která vás kdyžtak vytáhnou. Zase to asi není pro každého, ale nás to děsně baví.
Přes 200 let stará chalupa, spadne vám to na hlavu!
S tím je potřeba počítat. Poznali jsme to hned, když jsme chtěli rekonstruovat koupelnu - původní záměr byl vyměnit dlaždičky. Jak to skončilo? Koupelnu jsme zbourali až na základy. To je riziko starých chalup. Nicméně když jsem občas na návštěvě u kamarádů v novostavbách, mají často víc problémů, než my. Věřím, že když tu ten barák stojí přes 200 let, tak nás vpohodě přežije.
Ty, takový nemehlo, co tam budeš s tou chalupou dělat?
Koupil jsem si malou sekerku a zjistil, že je na třísky. Koupil jsem si větší a zjistil, že je pořád malá. Koupil jsem si kalač a zjistil, že když ho dám za hlavu, už ho nedostanu zpátky. Jó, začátky byly těžké. Už se cítím trochu méně jako ajťák a trochu víc jako chlap z vesnice. Oproti místním usedlíkům jsem pořád jiná váhová kategorie, ale člověk se alespoň něco nového naučí.
Všechny klienty máš v Praze, budeš tam pořád jezdit, je to daleko…
Prvních deset let jsem jezdil do Prahy dvakrát v týdnu. Díky pandemii a tomu, že se spousta firem naučila videokonference, tam jezdím poslední 2 roky jednou za měsíc. Téměř každý týden přijede někdo z klientů za mnou, protože proč nespojit business s procházkou po národním parku?
To budete jako žít ve Výběžku? Dyk je to tam samej nepřizpůsobivej, žádný kamarády tam nebudete mít…
Nepřizpůsobivých lidí je tu dostatek, to je pravda - hudebníci, herci, novináři, malíři… Připadá mi, že tenhle kraj láká čím dál víc zajímavých lidí a hrozně mne to baví. A kamarádi? Ty jsme si tu našli nové a spousta ostatních za námi ráda jezdí na výlety. Díky vesnickému životu se setkáváme s lidmi podstatně více, než ve městě.
Trochu to zní jako reklama na život na vsi, že? Opravdu se mi ale špatně hledají negativa našeho rozhodnutí. Jedině snad pohodlnost - mít blízko babičky, kam by člověk „odložil“ děti, mít to blíž na nákup, ale co bychom dělali? To bychom si pak asi fakt museli pořídit televizi, na kterou prostě při našem stylu života není čas. Není to život pro každého, ani já jsem si ho nedokázal představit - do svých dvaceti jsem žil v paneláku - ale do města už se asi nikdy nevrátíme.
Disclaimer:
A kde že to vlastně žijeme? Jmenuje se to Doubice, má to 100 obyvatel, 6 hospod, 2 dětské hřiště, tenisové kurty, kurty na plážový volejbal, v zimě vlastní běžecké trasy, hudební klub, uměleckou galerii a hlavně skvělou komunitu lidí. Leží na pomezí NP České Švýcarsko, CHKO Lužické hory a CHKO Labské pískovce, takže se dá říct, že je skutečně uprostřed lesů. A ano, uznávám, že to není prototyp standardní české vesnice.