Nevím, jak to máte vy, ale mně vždycky hrozně zajímala historie naší rodiny. Jako malý kluk jsem chodil k babičkám a prosil, ať mi vyprávějí, jak to na světe vypadalo, jaké to bylo za války a vůbec všechno mi to připadalo děsně zajímavé a tak nějak hrozně dávno.
A tak jsem si před časem řekl, že bych mohl zkusit trochu zrekonstruovat náš rodokmen a zachovat vzpomínky. Před pár lety jsem měl ještě obě babičky i dědečky a bylo mi jasné, že to nebude trvat věčně. A že jestli někdo jejich vzpomínky nezachová, velká část z nich časem zmizí.
Zvlášť u mé milované babičky Bronislavy, u které jsem jako malý trávil prázdniny, jsem hrozně chtěl, aby se o ní něco dozvěděly i další generace. Byla to taková ta babička, které dneska už moc nejsou - žila pro druhé a pro rodinu, rozkrájela by se pro nás a byl to takový krásný a pevný bod ve vesmíru. K tomu měla i těžký život, když ji jako třináctiletou odtáhli němci za války z domova v Polsku na nucené práce do Ertingenu v Německu. Podobný osud měli všichni její sourozenci a tak prostě je o čem vyprávět.
Ale jak se do toho pustit, když chcete zdigitalizovat a zachovat informace o své rodině?
Zdigitalizujte, co jde
Jako první jsem už před lety zdigitalizoval staré rodinné VHS kazety s nahrávkami pár rodinných oslav a dalších událostí. Video je video a VHSky je stále těžší a těžší převést do digitální podoby. Tady patří dík mému otci, který byl stejný „early adopter“ jako já a musel mít všechny technické vymoženosti té doby (co se týkalo videa a hudby). Můj první tip tedy zní - porozhlédněte se po rodině a zdigitalizujte všechno, čemu hrozí vyhození do popelnice nebo nemožnost přehrání záznamu.
Nahrajte si vyprávění
Před pár lety jsem pak začal chodit na návštěvy k babičkám s jednoduchým cílem - zachytit alespoň něco z jejich vyprávění. A tak jsem u své milované babičky Bronislavy s tajně položeným telefonem na stole (pak jsem to babičce prozradil a vlastně byla ráda, jen jsem chtěl, aby to bylo autentické) nahrál pár hodin povídání. Věděl jsem, že 90 už je slušný věk a že když to neudělám teď, už to nemusí vyjít nikdy. Dneska mám skvělé nahrávky od obou babiček i dědy, které čas od času pustím dětem a jednou třeba vnoučatům ;-).
Podařilo se mi tak zachytit třeba vyprávění babičky o dlouhé práci v Německu, o konci války, neuvěřitelném návratu domů, kde na všechny své děti čekala měsíce maminka na nádraží, jestli z války dorazí domů nebo ne a dozvědět se spoustu zajímavých informací pro další pátrání.
Záznamů mám dohromady hodiny a postupně je zpracovávám, zvlášť když vám nejbližší odejdou, oceníte je. Nehledě na to, že dnes již vznikají algoritmy, díky kterým mi možná jednou děda poví, co budu chtít ;-).
Posbírejte dokumenty
Dalším krokem bylo posbírat od babiček, dědečků a dalších příbuzných dokumenty - rodné listy, oddací listy atd. Je to důležitý zdroj informací pro případné stavění rodokmenu a mají tendenci se ztratit. Všechno jsem si to tedy vypůjčoval a nascannoval. Z poctivých rodných listů se dá totiž dostat až o další 2 generace dál do historie vaší rodiny, bez velkého pátrání po archivech a matrikách.
Postavte rodokmen
Dalším krokem pak je začít stavět rodokmen. Můžete si ho nechat udělat od profesionálů, kteří umí pátrat a dohledávat další informace nebo začít pátrat po vlastní ose - což považuji za mnohem zajímavější. Já jsem začal původně s tím, že zmapuji pár generací zpět. No, trochu jsem se postupem času rozvášnil, v rodokmenu mám momentálně 233 lidí a ctím pravidlo, že více informací je vždycky lepší. U konkrétních lidí se pak snažím přímo v aplikaci ukládat další zjištěné informace - zajímavosti ze života, dokumenty, fotografie atd.
O stavbě rodokmenu existuje spousta informací, kurzů a přednášek. Já se inspiroval třeba u Blanky Lednické.
Kontakty na širší rodinu
A když už máte rodokmen a jména, můžete začít pátrat dál svou rodinou. My jsme takhle našli pár moc fajn příbuzných a když budete mít štěstí, narazíte na někoho, kdo také pátrá a shromažďuje někde na druhém konci rodokmenu. Díky tomu jsem si mohl ověřit spoustu informací a zjistit třeba neuvěřitelnou i smutnou výpověď sestry mé babičky z roku 2001:
"Do doby mého nuceného nasazení jsem žila s rodiči a sourozenci v Baligródě v Polsku a pracovala v hospodě.
V březnu 1941 přijeli němečtí vojáci, chodili po domech a sbírali mladé lidi i děti, i bratra 13 let, a odvezli nás do lágru v Krakově. Tam jsem byla až do konce dubna 1941. Zde nás ostříhali a dezinfikovali. Koncem dubna 1941 nás naložili do vlaků a odvezli do Hartbergu v Rakousku na pracovní úřad. Tady si nás vybírali buď do továren nebo k sedlákům. Já jsem byla 4. května 1941 vybrána sedlákem Josefem Grollerem na práce na jeho statku v Schwaighofu 7 u Friedbergu. Postavili nás do jedné řady ženy a dívky, a do druhé řady chlapce a muže. Sedláci chodili mezi námi a vybírali si. U sedláka Grollera jsem pracovala do 20.3.1943. Jeho bratr byl starosta v obci Schwaighof. Celkem nás zde pracovalo 5 nuceně nasazených, 1 Francouz, 1 Němec, 1 Němka, já a Polák Ludvík Studnička. Po celou dobu jsem tvrdě pracovala v zemědělství, starala se o zvířata, pracovala na poli, řezala dřevo. Jídla jsem měla nedostatek a sedlák mě i bil, nejčastěji bičem. Zadržoval mi veškerou korespondenci z domova, takže jsem neměla žádné informace o rodině. Když se mi už zdál můj pobyt u Grollera nesnesitelný, šla jsem zažádat na pracák o přeložení jinam. Groller si pozval nějakého vojáka a ten mě zbil za to, že jsem si ztěžovala. Na Vánoce 1942 mě navštívila sestra, která pracovala v té době v Berlíně v továrně na zbraně a dostala povolení k mé návštěvě. Sestra se ptala na pracovním úřadě na mé přeložení, ale Groller byl celý bez sebe a vyhrožoval gestapem.
Nakonec jsem byla v březnu 1943 přeložena k sedlákovi Janu Seillerovi, Oberlungitz 34, který si mě vyzvedl na pracovním úřadě v Hartbergu. Tady jsem byla od 21.3.1943 až do 15.4.1945. Pracovala jsem opět v zemědělství a všude, kde bylo potřeba až do konce války. Strava zde byla lepší a i se mnou lépe zacházeli.
V dubnu jsem zažila bombardování Američany a armády se zde střídaly podle vítězství. Pohřbila jsem nejméně 30 ruských vojáků, spíše dětí (17 let). Následně nás všechny shromáždili před obecním úřadem a seřadili nás do transportu do koncentračního tábora v Dachau u Mnichova. Protože nás však Američané bombardovali a zničili tratě, k transportu již nedošlo. Musela jsem se vrátit k sedlákovi a za tři dny po opravě trati se opět konal transport, ale do tábora v Grazu. Tady jsem byla až do června 1945. V táboře se střídala armády německá, americká, maďarská a nakonec sovětská.
Po úplném osvobození jsme byli rozděleni podle národností a zařazeni do transportu domů. Jeli jsme přes Budapešť, kde jsem byla 14 dní v hrozných podmínkách (nemoci, vši, blechy). Po 14 dnech jsme pokračovali přes Slovensko a tady jsem se dostala zpět do Humenného a shledala se s rodiči a sourozenci.
V září 1945 jsme se celá rodina odstěhovala do Čech a tady jsme zůstali natrvalo."
Tímto znovuobjevené příbuzné Jiřince moc děkuji za spousty informací, fotografií a dokumentů ;-). Spojil jsem se i s dalšími příbuznými, které jsem do té doby neznal a pravidelně si píšeme.
Zjistíte i to, co nechcete
Díky takovému pátrání se dozvíte spoustu zajímavých informací - já zjistil, že máme v rodině hrdinu, který pracoval za války pro odboj a byl posléze popraven, zjistit se dá i to, kde váš prapradědeček padnul v první světové válce a samozřejmě narazíte i na méně hrdinné příběhy rodinných sebevrahů nebo alkoholiků. Čím více lidí v rodokmenu máte a znáte, tím větší je šance, dozvědět se něco zajímavého.
Vydejte se po stopách
Velice zábavná je také část, kdy se vydáte po stopách, které najdete. Já takhle vyrazil před pár lety do Polska podívat se do malé vesničky, kde babička žila. Nic moc zajímavého tam k vidění nebylo, tak jsem vyrazil alespoň ke kostelu, byl zavřený, tak jsem jen tak koukal klíčovou dírkou dovnitř, když už jsem kvůli tomu přejel celé Česko i Slovensko a byl kousek od hranic s Ukrajinou. Najednou přišel velice starý pán a začal se vyptávat, co tam dělám. A měl jsem takové štěstí, že si pamatoval jméno babičky maminky a ukázal mi dům, kde celá rodina žila. Toho bych se nedopátral, pokud bych nevyrazil na místo a neměl hromadu štěstí. Ještě lepší je samozřejmě vydat se na tahle místa i s vašimi příbuznými, protože spousta vzpomínek ožije až tam.
Když babička zemřela a já znám celý její příběh, vzal jsem si fotky a ještě jednou, alespoň symbolicky, ji nechal potkat se na nádraží v Humenném se svojí maminkou, tak jako ji tam potkala po skončení války. A takových míst, kde se něco důležitého v naší rodině stalo, a ještě jsem tam nebyl, mám plný bucket list ;-).
DNA
V dnešní době si dokonce můžete udělat i rozbor DNA a hledat své příbuzné online po celém světě. Existuje pro to několik služeb, já jsem zvolil 23andme.com a mám pár nových přátel v Kanadě a v USA, se kterými jsme v kontaktu. Dohledávat konkrétní příbuzenské vztahy je v tomto případě už hodně těžké, ale i ten pocit, že máte někoho „příbuzného“ na Yukonu nebo Havaji je fajn :-).
Nástroje, které používám
MacFamilyTree - fajn aplikace pro stavbu rodokmenu pro Mac a iOS
FamilySearch - online služba, kde lze stavět rodokmen a zároveň vyhledávat v záznamech ostatních
Odkazy
KdeJsme - databáze příjmení v ČR (rok 2016), pro méně obvyklá příjmení se může hodit a ukáže vám, kde je nejvíce vašich jmenovců
České archivy - oblastní archivy jsou plné informací, ale zabere to dost času
Vojenský ústřední archiv - hodí se pro některé záznamy
Matricula - centrální zdigitalizované matriky Rakouska, Německa a dalších států
ČeskéArchivy.cz - skvělá služba obsahující hromadu informací, novinových článků, kde se dá vyhledávat
Spolek pro vojenská pietní místa - tady si mi například podařilo najít podle jména na pomníku padlých z 1. světové války, kdy jeden z příbuzných položil svůj život v boji
Vojenský ústřední archiv obsahuje databázi padlých v 1. světové válce, kde lze dohledat i kde přesně váš prapradědeček padnul
The World Remembers - další archiv jmen z celého světa
Koncentrační tábory - většina velkých koncentračních táborů má tako zdigitalizované záznamy, takže i tam lze snadno a online pátrat - například zde Terezín