Tento rozhovor vznikl v rámci newsletteru Z lesa, mrkněte ;–).
Michal Kupsa je tramp, který běhá po lesech snad od kolébky a zároveň moc fajn fotí, mrkněte na jeho web, stojí to za to!
Maskáče s vyčuhujícím tuzemákem, nůž za pasem, na zádech usárna, kytara a klobouk na hlavě. Takové trampy jsem vždycky potkával a vlastně potkávám dodnes. Jeden čas jich byli plné vlaky, pak jakoby se zem slehla a dnes je zase potkávám, jak za večerní mlhy mizí v mlze do lesů. Jak dlouho k téhle partičce patříš ty a jak ses k trampingu dostal? Co pro tebe znamená?
Co to pro mě znamená? Na to je jednoduchá odpověď – znamená to pro mě doslova celý život. Patřím totiž k těm, pro které to není jen koníček či občasná zábava, ale doslova životní styl. K prvním vandrům jsem se přes kamarády a spolužáky dostal, když mi ještě nebylo ani patnáct a od té doby mě tramping provází celým životem na každém kroku. Moje trampská osada je pro mě jako rodina, svoji ženu jsem potkal na vandru (seděla na usárně v chodbičce vlaku, pamatuju si to dodnes), práce, kterou jsem dělal většinu života byla přes kamaráda z osady, naprostá většina mých kamarádů jsou trampové, a tak bych mohl pokračovat dál.
Umím si představit, před čím utíkali lidé k trampingu ve 30. letech, umím si představit, před čím v totalitě, ale před čím utíkají do lesů trampové dneska?
Na to není jednoznačná odpověď, protože trampů je hrozně moc a každý si v tom najde to svoje a tomu přizpůsobuje i tu „svoji podobu trampingu“. Někdo má rád Divoký Západ a indiány, někoho oslovují tradice prvních trampů z dob před sto lety, jiného to táhne spíš k military, další to prostě neřeší a někteří v podstatě už jen chataří. Těch podob je prostě hodně a každý utíká z jiných důvodů. Já osobně říkám, že neutíkám před něčím, ale za něčím. Pokud jde o styl, tak já spíš tíhnu k military a je to dáno asi tím, že mě v začátku ovlivnili kamarádi ze spřátelené osady, kteří se tomu věnují nejen jako trampové, ale i na vyšší úrovni – účastní se různých historických přehlídek, podílejí se na uchování historie našeho národa v podobě připomínání důležitých událostí a našich válečných hrdinů... Ale pro mě osobně, a věřím že i pro většinu ostatních, je to hlavně láska k přírodě a kamarádství. A pak taky třeba k muzice, protože trampská muzika, to je kapitola sama o sobě. Sám sice na nic hrát neumím, ale kamarádi naštěstí ano a třeba u nás na potlachu se většinou hraje několik dní nepřetržitě, a i mimo potlach, když jedeme třeba na osadní vandr, tak 3 kytary a basa je většinou minimum.
Říká se, že tramping přežil tak dlouho, protože vlastně není systémové organizován. Je to opravdu tak? Existuje nějaká hierarchie v rámci celé republiky? Nebo zůstává jen v samotných osadách?
Ano, opravdu to tak je a žádná organizace v tradiční podobě fakt neexistuje a hierarchie už vůbec ne. Je to totiž taky o svobodě, takže jaký si to kdo udělá, takový to má a to doslova. Nejde přitom jen o ten styl, o kterém jsem mluvil před chvílí, ale celkově. Samozřejmě se většinou dodržují nějaká obecná nepsaná pravidla a zvyky, ale je to hodně individuální a osada od osady se to může i docela hodně lišit, to se pak projeví na potlachu, což je většinou v podstatě oslava výročí založení osady. Úplně něco jiného je potlach chatové osady, kde už skoro nikdo nespí pod širákem ani v červenci a úplně jiný je potlach v lednu, kde naopak spí pod širákem všichni. Ale opět – těch variant mezi těmito dvěma verzemi je asi tak tisíc. Někdo jezdí víc na právě na potlachy, jiný více na klasické vandry a samozřejmě je i dost takových, co v žádné osadě nejsou a prostě si vandrují jen tak sami, podle sebe.
Co vůbec ženy a tramping? Jste genderově vyvážení?
Upřímně řečeno nejsme, trampských holek je sice spousta, ale je jich prostě míň jak chlapů. Asi jsou od přírody usedlejší, nebo mají silnější pud sebezáchovy a hlavně je asi víc baví jiné věci. Ale hlavně že jsou a najdou se i takové, pro které je to doslova celoživotní záležitost. Mnohem zajímavější je ale sociální vyváženost, protože tramping jde doslova napříč všemi vrstvami obyvatel a u jednoho ohně jsou si vždy všichni rovni a to doslova. Zejména na větších akcích, kde máš možnost potkat nové lidi je to kolikrát docela zajímavé a občas prostě nevíš, zda ten chlápek, se kterým ráno společně rozfoukáváš oheň, abyste si spolu v jeho konvici uvařili tvou kávu, je pomocný dělník, nebo prokurátor, řidič tramvaje nebo ředitel banky, důchodce na životním minimu, nebo třeba majitel velké firmy. Je občas až neuvěřitelné, koho můžeš potkat a mezi trampy se v historii i dnes našlo a stále najde i spousta skutečně významných osobností – ale to by samo o sobě bylo na samostatné povídání.
Jak se vlastně člověk stane trampem? Registrační formulář na webu asi úplně nenajde.
To je taky hodně různé a přihlášku na webu fakt nenajdeš. Hodně lidí to má prostě v rodině a často jsou třeba už několikátou generací trampů. Většinou to ale bývá prostě tak, že se sejde pár kamarádů, které to osloví a začnou jezdit spolu. Podobně to bylo i u mě, do lesa mě to táhlo od malička a tomu odpovídal i okruh mých kamarádů. Od okamžiku, kdy jsme mohli být sami venku, jsme trávili celoročně většinu času v lese a postupně to přerostlo v první vandry. Všechno další, co s tím souvisí až po vstup do osady, jejíž součástí jsem už přes 30 let.
Nekazí vám taky trochu život technologie? Lidé se dneska díky mapám v telefonu dostanou mnohem dál, vlastně se nemohou ztratit (to se musí hodně snažit), najdou každou cestičku v lese a ubývá opravdu skrytých míst. Není to škoda?
Tohle je v poslední době mezi trampy hodně diskutovaná záležitost. Jsou tací, pro které je mobil na vandru nemyslitelný (i když se někdy ukáže, že když si třeba zlomí nohu, tak ho najednou mají taky), pak další, kteří to neřeší, až po ty, kterým to vyhovuje. Já se přiznám, že patřím k těm posledním. Moderní techniku mám prostě rád a taky ji rád využívám.
Skrytých míst podle mě ale neubývá, i když někteří z nás trampů podléhají podobným nářkům, které já osobně nemám moc rád. Lidé se prostě celkově mají líp a proto roste i počet lidí, kteří se pohybují v přírodě. Ale je otázka, co si kdo pod tím představuje. Pokud chce člověk opravdu klid, tak stačí vyhledávat méně exponovaná místa a oblasti, prostě se vyhýbat vyhlášeným turistickým cílům. Skoro bych řekl, že je to místy i naopak – čím víc je nával ve vyhlášených lokalitách, o to větší klid je jinde.
I já při svých pochůzkách v národním parku čas od času narazím na úchvatná místa. Sruby ve skalách, slavnostní ohniště, ke kterým mají úctu i strážci parku a stále je nechávají i přes svou ilegalitu žít a nikdo nikomu neříká, kde jsou. Přijde mi, že se u nás k trampům drží určitá tolerance, protože víme, že jsou to lidé, kteří se v lese umí chovat. Jak se stavíš k ochraně přírody? Přeci jen se dneska málokde smí legálně v lese rozdělávat oheň a tak…
Tramping za svoji stoletou historii vždycky byl a vždycky bude, už jen z principu věci, na hranici legality a nikdy to neměl lehké. Už za První republiky existoval tzv. Kubátův zákon, který trampům komplikoval život, nebo nejhůř za komunistů, kdy na některých větších odděleních policie (VB a StB) existovala speciální protitrampská oddělení. Dneska se zase diskutuje vztah trampů a ochranářů či úřadů. A i když je to nesrovnatelné, tak jsou místa, kde jsou tyto vztahy docela vyhrocené. Jako obvykle je to ale o lidech a blbec se občas najde všude a na obou stranách. Já jsem zastáncem toho, že když se chce, tak jde všechno – stačí klid a nebrat tu „druhou stranu“ automaticky jako nepřítele.
Pokud jde o můj osobní postoj, tak třeba mojí domovskou stanicí je údolí řeky Oslavy a máme tam jednu krásnou louku, která je cenná jak z hlediska ochrany přírody, tak i z hlediska trampské historie a hudby. Nedostane se tam žádná technika a tak se louka musí sekat ručně. O louku se stará a roky koncem léta seká osada, co tam dělá potlachy a která navíc už víc jak 25 let pořádá v okolí sběr odpadků. Kosení jednou ročně je ale málo a hrozilo, že louka začne zarůstat. Požádal jsem proto ochranáře o radu, jak se o louku starat a kdy nejlépe ji sekat, aby nezarostla. Dostal jsem instrukce a louku už šest let sekáme i na jaře na samostatné akci. Už po těch pár letech je vidět výrazný rozdíl, louka výrazně prokoukla. My máme radost, že to tam hezky vypadá a ochranáři s lesníky jsou rádi, že nemusí řešit údržbu obtížně přístupné louky. Spokojenost na obou stranách a v podstatě se z nás stali kamarádi.
Co je dneska vlastně snem každého trampa? Dříve to byly Rockies nebo Colorado, kam se většina z nich nemohla nikdy podívat. Ale dnes?
Jsou trampové, kteří jsou zapřisáhlí domorodci a nikdy nejedou mimo Českou republiku, nebo dokonce celý život jezdí jen na jedno konkrétní místo či lokalitu. Já jsem spíš ten opačný případ, moc rád cestuji po celém světě a už jsem toho docela dost projel. Žádný univerzální konkrétní sen každého trampa ale neexistuje, někoho to táhne tam, jiného jinam.
Existuje něco jako tramping jinde na světě? Nebo jsme opravdu unikát?
Ne, nikde ve světě skutečně nic podobného neexistuje a už vůbec ne v této míře, takže jsme skutečně unikát a máme za sebou více než stoletou historii (i když přesné datum vzniku trampingu neexistuje, tak jako v něm není ani nic jiného přesně daného) a o naší jedinečnosti se můžeš přesvědčit na mnoha místech, třeba i v expozici Národního muzea. Mimo Českou republiku jsou trampové samozřejmě i na Slovensku, což je dědictví společného státu a pak menší zastoupení i ve vzdálenějším zahraničí, především v USA, Kanadě a Austrálii, což jsou ale opět trampové emigranti, původem z České republiky či spíše Československa, zejména z doby kolem roku 1968.
Jak se díváš na hajkery, kteří jsou na půldenní výlet do české přírody a mají výbavu, se kterou by se dalo přežít i týden za polárním kruhem? Vlastně mi přijde, že většina toho vybavení je jen o pocitu. Člověk si dlouho myslí (já to tak měl taky!), co všechno to oblečení zvládne… a když jednou nastanou opravdu drsnější podmínky, zjistí, že super-nepromokavá bunda sice nepromokne, ale stejně je pod ní komplet durch, protože nedýchá, že každé trekové boty po celodenní chůzi v dešti a mokré trávě promoknou – jen tenisku uschnou na sluníčku za pár hodin a goretex za pár dní… Co vlastně člověk potřebuje v našich podmínkách do lesa?
Jsou trampové, kteří hodně dbají na tradice a úzkostlivě řeší každý detail své výstroje. Já osobně to zas tak moc neřeším a naopak se mi moc líbí ta pestrost, protože fakt nepotkáš dva stejné trampy. A pokud má někdo potřebu tahat s sebou na zádech (řečeno slovy klasika) i ždímačku na prádlo a piáno, tak je to jeho věc. Někdo si vystačí se spacákem a celtou, někdo toho s sebou tahá víc, někdo se urputně drží tradiční usárny nebo telete, jiný preferuje klasický batoh. Většina toho má ale víc a používá podle potřeby a roční doby. Já teď momentálně jezdím většinou s teletem (novodobá mírně větší verze, šitá na míru), v létě občas vytáhnu usárnu (českou kopii, originál mě nějak nebere) a v zimě vytáhnu batoh. Nejraději spím jen tak pod širákem na zemi, takže samozřejmě spacák, karimatku a obal na spacák (abych v lehčím dešti či sněhu nemusel nic stavět). Pokud hrozí větší déšť, beru i celtu. Jak jsem říkal na začátku, trochu mě to táhne k military a mám rád pouštní maskáče, takže většina věcí i oblečení je od US-Army v pouštním maskování. Moc se mi líbí, když na vandru někdo pečlivě vaří, ale já osobně se přiznám, že jsem na to línej, takže jinak většinou vozím jen špekáčky a chleba.
Jinak o trampské výbavě podle mého gusta asi nejlépe vypovídá úryvek jedné slavné trampské písně:
Do šedivejch dnů a roků,
duní rytmus těžkejch kroků,
vichřice a sníh je doprovází.
Maskovaný kombinézy
po všech armádách co lezly,
úbočíma našich hor a strání.
Táhnou krajinou podivný stíny,
muži z Shakespearových sonetů.
Za nehtama smutek rodný hlíny,
přízraky červenejch baretů.
Jakou vidíš pro tramping budoucnost? Nejste trochu vymírající druh?
No, jednak bych rád řekl, že si myslím, že je nás pořád docela hodně, skoro bych řekl, že trampové patří u nás k největším zájmovým skupinám vůbec. Nebo aspoň lidí, kteří se k trampingu více či méně hlásí, těch skutečně aktivních, co stále jezdí do lesa a spí pod širákem je už méně, ale pořád dost. Nicméně je pravda, že jsme vymírající druh, ale pomalu – zejména v poslední době potkávám docela dost mladých trampů. Ten dojem vymírání možná taky podtrhuje to, že dnešní mladí trampové nejsou tolik vidět, protože z části i záměrně fungují více skrytě. Ale jinak jsem v klidu, myslím, že hned tak nevymřeme a stopa kterou za sebou tramping v historii zanechal je nesmazatelná.
Díky moc za rozhovor a ahoj!
Rádo se stalo, ahoj.
